Blanka Stehlíková o autorovi
Letošní jubilant Jiří Altmann je umělec, v jehož rukou znovu ožívá dřevo. Z těla stromu si umí vytesat trám, postavit schodiště, zhotovit stůl, který je zároveň funkčním i výtvarným objektem, vytvořit sochu i připravit desku či špalíček pro svoje dřevoryty a hlavně dřevořezy. Špalíček dovede vyhladit až do lesku, jindy naopak využije podélné struktury dřeva nebo se struktura letokruhů – ona paměť stromů – stává platnou součástí grafických listů. Dokonalé ovládnutí dřevořezu, který je jeho téměř výhradní grafickou technikou, není u něj cílem, ale prostředkem. Jako tkví v letoktuzích paměť stromu, tak se v Altmannově tvorbě zrcadlí jeho životní osudy, jeho lásky, touhy a bolesti, doba i prostředí a samozřejmě také vlivy výtvarné.
Na počátku svého studia na Akademii Jiří Altmann ještě zastihl Vladimíra Silovského, který pokračoval v tradici Švabinského školy důrazem na znalost „řemesla“, aniž by při tom potlačoval přirozenou snahu studentů o vlastní výtvarný výraz. A v této zásadě pokračoval i Vojtěch Tittelbach, který nastoupil na jeho místo. Proto mohly grafickou speciálku zároveň absolvovat vedle Jiřího Altmanna osobnosti tak odlišné, jako Jaroslava Severová, Eva Sendlerová nebo Petr Hampl. Svá studia uzaavřel grafickým cyklem na motivy básní Francoise Villona, které už nesly typické znaky jeho rukopisu – expresivní výraz, dynamicky vzduté tvary a různé strukturované plochy. Téma jej upoutalo natolik, že se mu věnoval v ilustracích a volných listech ještě v dalších letech.
Možná to bylo právě expresivní ladění a také originální propojení obrazu s vyyřezávaným písmem, co vedlo nakladatelství Giradet v Essenu k tomu, aby mu nabídlo místo grafika. Odjel v roce 1968 a vrátil se domů po třech letech.
V Německu měl možnost seznámit se s bohatou tradicí i současnými tendencemi evropské grafiky a zároveň se představit samostatnými výstavami v řadě míst, začal se také zúčastňovat mezinárodních přehlídek dřevořezu a dřevorytu. Teprve v loňském roce vyrovnal počet svých výstav v Německu s domácími prezentacemi.
Od počátku patří Jiří Altmann k figurativnímu proudu českého umění. Věnuje se figurálním kompozicím, ať už jsou postavy vzaty přímo ze života nebo mají symbolický význam. Zrcadlí se v nich vztah k rodině k mateřství
i tragické tóny po ztrátě jediného syna. Po návratu do Prahy, když bydlel přímo ve středu historického města, nově probuzenýma očima vnímal tvarovou bohatost a malebnost paláců, chrámů, věží i mostů a nábřeží a ve svých grafických listech oživil městskou vedutu. Svoji pozornost vždy věnoval i portrétům – psychologickým portrétům přátel i humorným sebeirinizujícím portrétům vlastním. Cesty do pobaltských republik, do Litvy, Estonska a Lotyšska jej podnítily k cyklu Lodí. Baladicky laděné severské báje a mýty přerostly z nakladatelské objednávky ilustrací ve svébytný grafický celek. V Černošickém tusculu vysoko nad tokem Berounky, v ateliéru obklopeném vzrostlým lesem i sadem, se obrací k přírodě, především k pomíjivé kráse květin. A má tu už přichystánu zásobu nových, vlastnoručně připravených desek.
Blanka Stehlíková, 2012