Můj život s Jiřím Altmannem aneb „žádné peříčko“
Seznámili jsme se v roce 1967. V hlavě mi začalo blikat varovné světélko: pozor, tenhle chlapík tě buď svou drsnou energií zničí, nebo s ním poletíš do oblak. Vždy jsem obdivovala a stále mne okouzlují kresby a malby, které pod jeho rukou vznikají úžasně lehce. Jeho figurální grafiky a ilustrace nejsou nikdy otrocky popisné. Jeho portréty zachycují nejen podobu, ale také dění v duši portrétovaného. PhDr. Sylva Petrová o něm v roce 1980 píše pro ODEON: „Altmannovy figurální kompozice jsou lapidární, drsné a jejich výrazová exaltace svádí místy k tvarovým zkratkám. Prozrazují tvůrcův romantický vztah k rukodělnosti, zároveň je z nich zřejmé jeho tíhnutí ke kaligrafické arabesce linií a čar.“
Když mne vyzval k tanci a nevypadla jsem mu z náručí, propadla jsem jeho kouzlu. Létali jsme v oblacích, ale zároveň jsem se trochu bála.
Na jaře v roce 1968 jsem podepsala prostřednictvím Pragokoncertu smlouvu s Loutkovým divadlem Hohnsteiner Puppenspieler v Západním Německu a Jirka podepsal s Odeonem smlouvu na řadu dřevořezů do knihy básní Francoise Villona. Do Německa jsem odjela tak trochu se zaječími úmysly 1.srpna 1968.
Jiří za mnou přijel za velmi dobrodružných okolností o dvacet devět dní později. Jako absolventovi AVU, mu mohl Pragokoncert zprostředkovat dlouhodobou výjezdní doložku neboť se pro něj podařilo nalézt zaměstnání v grafickém ateliéru nakladatelství Girardet. Zde se naučil pro svou další tvorbu spoustu užitečných věcí, mezi jiným i práci s písmem. PhDr. Jana Wittlichová o něm v této souvislosti píše: „Tam si ujasnil oba póly své grafiky – tvorbu volnou a ilustrační a jejich vzájemné prolínání. Nosnou konstrukcí Altmannova dřevořezu, jeho hybné plastické formy a vypjatého dramatu, černo-bílých kontrastů, je literární text, sdělovaný však ryzími výtvarnými prostředky v symbolické zkratce a obrazové metafoře cyklů. Sama historická zkušenost dřevořezů je založena na cyklickém vyjadřování a Altmann ji respektuje, protože mu dovoluje rozvinout příběh v několika rovinách děje a z několika zorných úhlů. Takový je jeho cyklus k Villonovým básním, k veršům Alexandra Bloka, k Boccacciově Decameronu i baladicky komponovaná řada listů na námět Lidické tragédie.“
Po vpádu „spřátelených vojsk“ musel ODEON změnit ediční plány a Villon, byť už za něj byl honorář vyplacen, nevyšel.
V Německu Jiří pokračoval kromě své práce pro nakladatelství v cyklech volných grafických listů a připravoval pro ČESKOSLOVENSKÉHO SPISOVATELE dřevoryty na titulní stranu Malé edice poezie. Jeho rodiče, žijící v Praze, je do redakce chodili odevzdávat.
Kurt Viesel, nakladatel z německého Memmingenu tehdy požádal Jiřího o ilustrace do Boccacciova Decameronu, které se svou obvyklou razancí vytvořil.
Já jsem po roce opustila loutkové divadlo. Jiří tehdy velmi „šikovně“ naboural několik aut. Jeden z poškozených majitelů mi dal nečekaně kontakt na Vyšší sociálně pedagogickou školu, ve které jsem pak za velmi dobrých podmínek tři roky učila výchovnou dramatiku. Díky Jiřímu jsem tak náhodou získala úžasné zaměstnání, a báječnou šéfovou, doktorku filologie, která mne zdokonalila v němčině.
V srpnu 1969 jsme se jeli do Prahy vzít a v únoru 1970 se nám v Essenu narodil syn Jiří.
Když musel Pragokoncert v roce 1972 stáhnout všechny své ovečky ze západního zahraničí, zbývalo buď emigrovat nebo se vrátit domů. Oba jsme měli v Praze rodiče a byli zvyklí na Prahu s jejími četnými výstavními síněmi a divadly. S těžkým srdcem jsme opustili dobré bydlení a lukrativní zaměstnání a vrátili se do Prahy, kde jsme museli začít opět od nuly. Já jsem byla dva roky v angažmá v divadle Spejbla a Hurvínka, posléze v Ústředním loutkovém divadle. Jiří občas dělal ilustrace a věnoval se hlavně své volné černo-bílé grafice, která ovšem příliš prodejná nebyla. Ani státní zakázky se příliš nehrnuly, protože nebyl straník. Měli jsme z jednoho divadelního platu dost vysoko do žlabu. V roce 1973 jsme doufali, že se snad občas zableskne na lepší časy, ale blesklo se jen jednou od ČESKOSLOVENSKÉHO SPISOVATELE na ilustrace pro knížku Poezie Jehana Rictuse, která podle mého mínění dopadla moc hezky. Pak dostal Jiří od ALBATROSU zakázku na ilustrace pro krásnou Parolkovu knížku Souboj nad propastí a od NAKLADATELSTVÍ PRÁCE na ilustrace pro knížku Tam nahoře u těch lidí.
Obchodník Jiří nebyl nikdy a protože mu energie nechyběla, začal v roce 1974 stavět dům, neboť mu chyběl ateliér. Je to člověk výjimečně manuálně zručný a rozumí si s jakýmkoli materiálem (dokonce mi ušil i šaty na promoci a vyrobil kožený pásek s mosaznou přezkou, kterou z malé destičky vypiloval do ozdobného tvaru a doplnil vyrytým nápisem “babě na panděro“).
Podle rady našeho pana stavitele: „začněte žumpou, ta Vám nespadne“, jsme začali z různých skládek a stržených budov dobývat suť a staré trámy a z nich z nich stavět žumpu a pak dům.
Pan stavitel chodil na dozor a říkal: „Mistře, sem by měly chodit stavební průmyslovky na exkurzi!“ Nad každým okenním otvorem se totiž skvěly cihlové klenby a některé zdi byly celé z vlastnoručně pečlivě opracovaného lomového kamene. Stropy máme z dubových trámů, které jsme koupili jako palivové dřevo z provizorního Trojského mostu. Pravda stálo to hodně času, ale ten jsme tenkrát z nedostatku jiné práce měli.
V roce 1980 na Pražském hradě ve Zlaté uličce, kde se tehdy v prodejně Díla nabízely výtvory českých umělců, si koupil Jiřího grafiku jistý pan Münz, sběratel grafiky a majitel reklamní agentury v Kolíně nad Rýnem. Přes Svaz výtvarných umělců vypátral naši adresu a napsal Jiřímu, že by mu rád uspořádal několik výstav, pokud by o to měl zájem. A Jiří měl. Výstav pak bylo mnoho po celém Německu. Občas se prodala i nějaká malá grafika. Nad tím ovšem bedlivě bdělo Artcentrum a účtovalo si patřičné zprostředkovací poplatky.
Já sama pracuji od roku 1982 jako pedagog jevištní mluvy a techniky mluveného projevu na DAMU, v dabingu a občas v našem filmu a televizi a jsem ráda,že z honorářů z této činnosti mohu svého muže podporovat.
V roce 1988 zadal ALBTROS Jiřímu ilustrace pro velkou knihu s názvem Severské báje ,která měla vyjít někdy na přelomu let 1989–1990. Jiří pro ni vytvořil řadu krásných barevných dřevořezů, leč ALBATROS po Sametové revoluci změnil ediční plány a Severské báje nevyšly.
Velkým vyznamenáním však pro Jiřího bylo, že jej Hollar v roce 2008 přijal do svých řad.
Dnes bydlíme v krásném velkém domě, který jsme konečně po dvacetidevíti letech zkolaudovali. Stavěli jsme ho jako dvougenerační, ale syn se nám, bohužel, ve svých jednadvaceti letech zabil při autonehodě. Jeho smrt byla příčinou manželovy dlouhé tvůrčí pauzy. Až v poslední době ho několik úspěšných výstav nastartovalo k novým plánům. Před dvěma lety vytvořil pro Černošickou kapličku velmi zdobnou sochu svatého Václava z lipového dřeva v životní velikosti a několik velkých, barevných dřevořezů.
Doufám, že ho pracovní elán ani múzy neopustí.
Takže vzhůru do práce… a snad i vzhůru do oblak!
Jana Altmannová